V dnešním rozhovoru se Tadeáš Balda z L3 bavil s náčelníkem horské služby pro Jizerské hory. Dostali jsme se k tomu, jak se ke svému povolaní dostal, proč se rozhodl odejít ze školství anebo proč by nechtěl žít v Austrálii.
Vystudoval jste učitelství, aprobace tělocvik a zeměpis, proč už se původní profesi nevěnujete?
Učil jsem jen 3 roky. Přestal jsem kvůli tomu, že jsem z části studoval ještě za komunismu a neměl šanci vycestovat. A strašně mě lákalo se podívat do těch zemí, o kterých jsem učil. Dostal jsem nabídku od jedné cestovní kanceláře, abych pro ně přes léto pracoval. V Ústí na gymnáziu, kde jsem učil, měli snižovat stavy, takže jsem se rozhodl odejít. Chvíli jsem pracoval pro tu cestovní kancelář, potom jsem s kamarádem odjel pracovat do Izraele.
Jaké to bylo v Izraeli, co jste vlastně dělal?
Do Izraele jsem jel původně s tím, že budu pracovat, cestovat a naučím se trochu jazyk. Ale dopadlo to úplně jinak, jelikož jsem pracoval 7 dní v týdnu. A navíc Izrael je nesmírně drahá země. Takže vrchol našeho cestovaní bylo posledních deset dní u Mrtvého Moře. Potom jsem se vrátil do Čech a následně odletěl do Austrálie.
Co se Vám v Austrálii nejvíce líbilo?
Nejvíce se mi líbili lidi, protože byli nesmírně přátelští a otevření. Zaplatil jsem si tam na 3 měsíce školu a našel práci. Byl jsem ubytován v hostitelské rodině. Byli to skvělí lidé. Jelikož jsem často pracoval přes noc, takže jsem spal přes den v jejich posteli. Potom jsem hledal práci, tak mě pan, co se mnou mluvil dvakrát v životě, půjčil auta, ať s ním jedu někam 200 km daleko. I jsem si docela slušně vydělával. Když jsem odcházel ze školy, tak jsem měl plat 4000 Kč, tady jsem měl 80000 Kč.
Proč jste se rozhodl vrátit se zpět do Čech?
Už když jsem tam jel, tak jsem věděl, že tam nezůstanu. Přijde mi, že život tady je mnohem pestřejší. Například otec od té rodiny chodil celý týden do práce. V sobotu si šel zahrát squash, a to bylo vlastně všechno, co dělal. Potom byli už jen doma. Nechodili například na žádné výlety, jak je třeba v Čechách normální. A navíc se mi docela dost stýskalo.
A po návratu jste začal pracovat u horské služby?
Ne, to ještě ne. Pouze jsem se tam přihlásil jako dobrovolník. Chvílí jsem pracoval v jednom libereckém reklamním studiu, a pak jsem začal pracovat pro jednu pražskou farmaceutkou společnost. Zde byl ale velký problém s dojížděním. Vyjížděl jsem ráno okolo 6 a vracel jsem se okolo páté šesté. Takže jsem neměl moc času na rodinu, což mi samozřejmě vadilo. Začal jsem postupně uvažovat o změně. No a v této době se na horské službě uvolnilo místo po kolegovi, co šel do důchodu, takže jsem neváhal a místo vzal.
A jak dlouho už tedy u horské služby pracujete?
Letos to bude deset let. Jako náčelník rok, potom co jsem to převzal po René Mašínovi, který se stal generálním náčelníkem horské služby.
Kolik máte ročně případů?
V Jizerských horách se to meziročně ustálilo zhruba na tisícovce případů ročně. Vychází to zhruba na 700 případů v zimě, 300 v létě.
A nějaká veselá příhoda, která se Vám stala?
Jednou na služebnu přiběhla slečna, která při běhu spadla a odřela si prsa. Byl jsem tím docela zaskočený, ale začal jsem jí to nějak dezinfikovat a čistit. V tu dobu se na Bedřichově objevila moje žena. A když mě viděla, jak jsem to čistil, tak mi řekla, že takhle to rozhodně nevyčistím. Tak jsem si potom říkal, že jsem poprvé za svou kariéru viděl prsa jiné ženy a zrovna u toho byla moje manželka. (smích)
Jak často se stává, že se někdo ztratí?
Od nástupu mobilních telefonů výrazně ubylo těchto případů. Dnes v době navigací je to docela rarita. Většinou když je nějaký problém, tak nám lidé dají vědět přes aplikaci záchranka, takže už během hovoru víme, kde osoba v nesnázích je. Vlastně když jdeme někoho hledat, tak to jsou většinou sebevrazi, kteří nechtějí, aby je někdo našel.
Takže aplikace záchranka je velký pomocník?
Ano, je. Proto ji tak často propagujeme. Jak už jsem říkal, tak už během hovorů můžeme vědět, kde daná osoba je.
Jak se liší horská služba tady, v poměrně malých horách, a ve velehorách, jako jsou například Alpy nebo Tatry?
Docela zásadně. Tady jsme schopni se k člověku autem dostat většinou na stovky nebo desítky metrů. Popřípadě můžeme použít vrtulník. Ve vyšších horách se většinou k člověku musíte dostat pěšky, což je docela obtížné a hlavně extrémně časově náročné. Teď jsme byli nedávno s přáteli v Tatrách, a když jsme se vraceli po celodenní túře na chatu, tak jsme potkali skupinku lidí, kteří stoupali vzhůru. Když jsme se jich zeptali, kam jdou takhle pozdě, tak odpověděli: „Jdeme do roboty“. Druhý den jsme se dozvěděli, že šli sundávat horolezce, kterému při slaňovaní nestačilo lano.
Tím se dostáváme k vaší velké zálibě, a tou je horolezectví. Jak dlouho se tomu to sportu věnujete?
Poprvé na skalách jsem byl s mojí tetou a klubem novoměstských turistů. Pamatuji si, že jsem se strašně bál, protože jsme lezli bez lana. Nějak aktivně lézt jsem začal až když jsem byl na vysoké škole. Na tomto sportu se mi líbí, že jsem venku. Taky mi přijde dobré, že vlastně nezávodíš proti žádnému soupeři, vlastně jenom proti sám sobě. A navíc mi přijde, že na Liberecku máme nejlepší podmínky na lezení v celé republice, protože je tady nespočet skal a lezeckých terénů. Plus další lezecké místa, jako třeba Labské Pískovce, jsou velmi blízko.
Jelikož jste v Jizerských horách vyrůstal, žijete v nich, i pracujete, tak je máte docela prochozené. Kde je Vaše oblíbené místo?
To se mění, když jsem bydlel s rodiči v Novém Městě pod Smrkem, tak jsem měl rád oblast okolo Bílého Potoka. Teď když bydlím v Oldřichově, tak asi u mě vede Uhlířova Čapka, to je skála kousek u Oldřichovského Sedla.
David Savický (51)
Narodil se v Novém Městě pod Smrkem. Po maturitě na Frýdlantském gymnáziu šel studovat pedagogiku na UJEP v Ústí nad Labem. Po promoci tři roky učil. Potom se rozhodl cestovat. Od roku 2004 je dobrovolníkem horské služby v Jizerských horách. Od roku 2011 je profesionálním záchranářem. V roce 2020 se stal Náčelníkem horské služby pro Jizerské hory. Mezi jeho záliby patří horolezectví a skialpinismus.
