Jiří Opočenský, bývalý student průmyslovky, který maturoval před dvěma lety na oboru Informační technologie. Co dělá, kde studuje a jak na školu vzpomíná se dočtete v náseldujícím rozhovoru.
R: Mohl by ses nám krátce přestavit?
Jmenuji se Jiří Opočenský (mezi většinou spolužáků a kamarádů nazývaný spíš jako Opočík nebo Opoča). Na Průmce jsem studoval obor informační technologie (tedy třídu P), který jsem úspěšně zakončil v roce 2019. Mým třídním učitelem byl pan Miroslav Mach. Nikdy nezapomenu na období před nástupem na školu. Bavil jsem se s několika kamarády, kteří už nějaké ty zkušenosti s touto školou měli, a při vyslovení jména Mach se mi obvykle dostalo jen dost lítostivých a ustaraných pohledů. Mé obavy byly ale naštěstí velice rychle rozptýleny a tímto bych panu Machovi velice rád poděkoval za celé ty čtyři roky studia. Nejen, že byl perfektní třídní učitel, ale byl to také člověk, který rozuměl svým studentům po všech stránkách, dokázal člověka zaujmout a do života nám toho předal opravdu mnoho.
R: Jak vzpomínáš na naši školu dnes?
Na školu vzpomínám vesměs pozitivně. Nebudu lhát – někdy to byl opravdu boj. Jak se studiem, tak s učiteli. Ale to patří asi ke každé škole. Bez toho by to prostě nebylo ono a bez toho by to prostě nebyla naše Průmka. To mi asi dosvědčí každý absolvent. Ale o to jsou zážitky a vzpomínky intenzivnější a rozhodně si budu každý detail pamatovat do konce života. Pozitivní vzpomínky samozřejmě převažují a člověk se při každém pomyšlení na tuto školu musí mile usmát. Nejraději jsem na této škole měl spolupráci a kamarádství mezi všemi spolužáky napříč obory i ročníky. Měl jsem tu možnost pozorovat třídní kolektivy jiných škol a nikdy nedokázaly tak táhnout za jeden provaz jako lidi na Průmce. I přes svou velikost je na škole pořád přátelská atmosféra a doufám, že to už tak navždy zůstane.
R: Studuješ teď na nějaké vysoké škole? Jak se ti zatím ve studiu daří?
I přes své ostatní pracovní a cestovatelské aktivity jsem se rozhodl vyzkoušet studium na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. A to slovo vyzkoušet myslím opravdu doslova. Po zakončení střední školy se mi absolutně nechtělo pokračovat ve studiu, chtěl jsem již skočit do „dospělého“ života. Pracovat, vydělávat peníze, cestovat a prostě tak. Ale ne všechno je dobré uspěchat, no ne? Tak jsem se nakonec pod tlakem rodiny a okolí (protože „na to prostě mám“) rozhodl vyzkoušet kombinované studium na této škole a že po prvním semestru se uvidí. No a budete se divit, mě to chytlo… a jak! Obecně styl fungování vysokých škol mě nadchnul, obor, který jsem si zvolil (Technologie a řízení dopravy), mě baví v každém směru a veškeré zkoušky zvládám na výbornou. Opravdu jsem to nečekal a jsem rád za to, že jsem se nakonec rozhoupal. A to bych doporučil každému. Všechno vyzkoušejte, nic za to nedáte a můžete být velice mile překvapeni.
R: Proč ses rozhodl právě pro tuto školu? Jak si postupoval při výběru?
Mé rozhodování bylo celkem jednoduché. Chtěl jsem změnu. Ne proto, že by mě obor, který jsem studoval na Průmce, nebavil, ale moje nadšení pro informační technologie doplňuje obrovské nadšení pro dopravu a cestování. A protože jsem informační technologie již absolvoval, tak bylo jasno – teď se půjde studovat doprava! V tomto oboru jsem na výběr moc neměl. Jediná další dopravní vysoká škola je na Slovensku, proto byly Pardubice jasná a jediná volba. A jsem naprosto spokojený. Ve všech ohledech je to perfektní škola.
R: Jak zvládáš distanční výuku, vyhovuje ti?
Jako je to v životě asi se vším, všechno má svoje pro a proti. V letním semestru loňského roku to byla katastrofa. Dostali jsme jakási neúplná skripta a pokyny ve stylu „prostě se to nějak nauč“. To bylo všechno. V tomto roce je to ale už nesrovnatelně lepší. Veškeré přednášky byly pořádány přesně podle rozvrhu online a učitelé nám byli plně k dispozici. Rozdíl oproti výuce v posluchárně nebyl skoro žádný. Pro mě to mělo velikou výhodu v tom, že jsem v 8.45 vstal a v 8.55 jsem už seděl v županu a s kartáčkem v puse na přednášce. Pokud jezdím do Pardubic, tak vstávám kolem čtvrté ráno, abych se do těch devíti do Pardubic nějak dostal. A povím Vám – to je fakt peklo. Na druhou stranu, ve škole mě nerozptyluje rodina, nedodělaná práce v domácnosti, pes, co se mi válí v posteli, a podobně. Víc se tam soustředím a vnímám probírané učivo, doma kolikrát z přednášky nevím vůbec nic.
R: Teď přejdeme od školy k tvým koníčkům, co děláš rád ve volném čase?
Jak už bystrý čtenář jistě pochopil, moje záliby se dělí v podstatě na tři části. Informační, a i další technologie, železniční dopravu a především cestování. Cestování je mojí asi největší láskou. Jakmile to jde, tak se seberu a někam prostě odjedu. Miluji veliká města, ale i tichou a krásnou přírodu a klid. Některé výlety dlouze plánuji, ale někdy také sednu na vlak a jedu si jen někam vyvětrat hlavu. Předloni jsem během jednoho měsíce v podstatě bez zastavení procestoval celou západní Evropu od oblasti polárního kruhu až po nejjižnější část Portugalska. A jak jinak – celé vlakem. Byl to fantastický zážitek, ale také neskutečně fyzicky a psychicky náročný. Evropa má opravdu krásnou přírodu, rozmanité národnosti a zvyky a ohromující technické možnosti.
R: Právě si plníš svůj sen a jsi vlakvedoucím osobních vlaků, mohl by si nám přiblížit, o co se jedná a jak jsi se k tomu dostal?
Lidově řečeno, vlakvedoucí je ten, co Vám ve vlaku „štípe lístky“. Zní to jednoduše, že? Ale zas tak jednoduché to není. Cestující vidí jen malou část práce, kterou povolání vlakvedoucího obnáší. K této práci jsem se dostal už na střední škole, když jsem hledal brigádu. A když už, tak proč ne rovnou ve velkém stylu? A povedlo se, hned v mých osmnácti letech mě přijali. Než člověk vůbec může začít takovou práci vykonávat, tak musí projít zdlouhavým kolotočem lékařských a psychologických prohlídek (abychom ty naše cestující třeba neměli tendenci zabít :-D) a poté ho čeká dost náročné učení tisíce stránek různých předpisů a pravidel, ze kterých poté skládá zkoušku. Taková zkouška se rozhodně vyrovná maturitě a nervy to byly o to větší. Vlakvedoucí se podílí na přípravě celého vlaku, zkouší funkčnost veškerých technických zařízení včetně brzd, šéfuje veškerému personálu ve vlaku, občas s vlakem dokonce posunuje, „hází“ výhybky, měl jsem už dokonce možnost řídit i provoz na silnici, no a v neposlední řadě samozřejmě kontroluje a prodává jízdenky, podává informace cestujícím a podobně. Je to veliká odpovědnost za bezpečnost a životy cestujících, a proto jsou na nás kladeny veliké nároky. Tato práce je neskutečně rozmanitá, každá směna je jiná a moje zážitky by určitě vydaly na knihu.
R: Jak vidíš svoji budoucnost? Co bys chtěl dělat po studiu?
Rád bych určitě pokračoval v práci na dráze. Tohle prostředí s Vámi sroste a už se ho nezbavíte. Netvrdím, že budu pořád na stejné pozici, ale ten drážní život si už nechám. Jsem ale člověk, který nerad dělá jen jednu věc, a proto jsem v minulém roce začal zároveň pracovat v jedné firmě jako správce počítačové sítě. Aktuálně je mým cílem získat ještě nějakou další firmu, ve které bych mohl využít své znalosti a nápady, ale zároveň si chci udržet komfort volného času, který se mi povedlo díky částečným úvazkům získat. A samozřejmě cestovat – hodně cestovat – procestovat co největší část světa. A co dál? Nechám se překvapit. Věřím, že mě život zavane tím správným směrem a budu spokojený.
R: Děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu úspěchů.
